Syndrom špatných klíčů
25.8.2017 22:30:15
Je blahodárné si občas dopřát dovolenou mimo civilizaci - v místech, kde se vstává v poledne, čas se měří na projíždějící vlaky a vrcholem techniky je zde LEDka, která vám svítí na večerní partičku švindlu. O to tvrdší jsou pak ty návraty.
Říkám tomu Syndrom špatných klíčů - člověk přijede domů a zkouší otevírat klíčema od chaty.
Takhle jsem přijel domů a hned byla na světě spousta důvodů, proč se rozčilovat.
Tak kupříkladu: Po rekonstrukci se otevřela stanice metra Jinonice. Rekonstrukce to byla celkem ohleduplná, odneslo to jen pár detailů.
Jednou z věcí, co po rekonstrukci zmizely, je bohužel původní osvětlení stanice, které dolů svítilo bílým světlem zářivek a nahoru žlutým světlem sodíkových výbojek.
Stanice tak úplně ztratila svou medově zlatavou atmosféru. Ach... Jakou škodu dokáže napáchat výměna pár žárovek...
Hnutí Nevím je nová politická strana pro lidi zklamané vývojem, především vlastního života.
V tomhle popisku nechal Jakub Horák kus geniality. Takoví lidé skutečně existují (a v Americe volí Trumpa). A věřte nebo ne - mám pro ně celkem pochopení. I já totiž až moc důvěrně znám ten pocit, že svět nefunguje tak, jak jsem si vždycky představoval nebo jak mi vždycky říkali.
Zajímavým poddruhem (těchto Trumpových voličů) jsou pak obyvatelé Manosphere - muži, kteří (z různých důvodů) nedokážou navázat vztah se ženou a vyvozují z toho jisté závěry. Netuším, zda je to jen fenomén Ameriky, nebo takové máme i u nás v Kotlince. Každopádně se jedná o věc, která mě oslovuje a kterou budu nadále zkoumat.
Marie Feryna při potápění v jakési komentářové žumpě vylovila následující perlu. Nazvala to slovy anarchokapitalismus v kostce, i když já se domnívám že jde (opět) spíše o syndrom špatných klíčů:
[...] Je to vlastně lavírování mezi tím konsenzem a odmítnutím a myslím si, že je OK, když někdo změní konsensus na odmítnutí, a vysvětlí proč. Předběžný sdělený konsensus lze totiž chápat taky jako smlouvu a změnu na nesouhlas za porušení smlouvy. A při porušení smlouvy by zas druhá strana měla mít nárok na kompenzaci. Třeba když dotyčný do slečny celý večer investoval v baru ve formě nápojů za to, že ona mu celý večer naznačovala předběžně souhlas. On pak může říct, že kdyby mu řekla rovnou nesouhlas (pokud to tedy byl její úmysl už od samého začátku), tak že by si mohl najít jinou slečnu a ušetřil by čas a peníze a že to tedy z její strany jde o podvod, jak pít celý večer na náklady někoho jiného. Jestli to podvod byl nebo nebyl by si měli nějak spolu pořešit, jen čistý nesouhlas by neměl podle mě stačit.
Hele. Já jako nejsem žádný vztahový guru, ale jedna věc je mi jasná - má dáti, dal do vztahů opravdu nepatří, to si nechte do účetnictví. Právě tahle redukce vztahů mezilidských na vztahy tržní je jeden z mechanismů, který pohání tzv. Věk samoty a svět pak v prdel obrací.
Při dnešním čtení článků jsem narazil i další zajímavé vysvětlení Trumpovy popularity a to venkov nebo respektive postupný zánik venkova v jeho původní podobě.
Ta krásná místa (zmíněná v prvním odstavci) se postupně rozpouštějí ve víru civilizace a jejich obyvatelé jsou vyplašení přílivem novinek, šmírujícíh mikrovlnek a rozmachem služeb na venčení lidí. Je proto přinejmenším logické, že jim imponuje někdo, kdo v nich probudí vzpomínky na dobu, kdy svět ještě jel v zajetých kolejích, kdy se v lomu nahoře na kopci ještě těžil kámen a továrny v údolí ještě nebyly rejdiště urbexerů a zlodějů kovů.
Co říci závěrem? Je blahodárné si občas dopřát dovolenou mimo civilizaci. Neřeší to sice výše zmíněné problémy, ale aspoň se pak ze mě nestane člověk zklamaný vývojem, především vlastního života.
Zařazeno do kategorie milý deníčku.