Prosím, žádnou zimu
4.3.2017 01:55:15
Pro mladého muže neexistuje a nemůže existovat užitečnější psychoterapie než okouzlující mladá žena. V bohaté praxi doktora Goannka docházelo k analogickým případům dosti často. Tak například… Doktor Goannek uvedl příklad číslo jedna. Nebo třeba… Doktor Goannek uvedl příklad číslo dva. Ostatně i pro mladé ženy je nejlepší psychoterapií… A doktor Goannek uvedl příklad číslo tři, čtyři, pět.
— Arkadij a Boris Strugačtí: Brouk v mraveništi
Byl jsem tam taky, na tom večeru, kde poetové nenabízeli žádnou alternativu, žádnou naději, žádný plán nebo řešení, zabředli v bahně a tím to pro ně končilo, kapitulace, konec všeho. Ale nepřišlo mi to tak.
Pro mě to naopak bylo naopak must to see - už jen ten program: Pavel Bušta (který napsal knihu Expres Praha - Radotín), slečna Tali (kterou náhodou znám), naprosto neuvěřitelný Johny Násilník (který tentokráte do Kovošrotu trefil) a na závěr J.H.Krchovský a Krch-off band.
Celý večer končil písničkou, která jako by vyjadřovala můj životní stav a mou duší pak rezonovala ještě týden:
Tak ještě jedno jaro tedy,
no dobrá, ale naposledy,
já přetrpím to do podzimu
už ale prosím, prosím
žádnou zimu, žádnou
žádnou, žádnou zimu,
— J.H.Krchovský: Jaro
Píseň hrála, já tam seděl vedle S., užíval si doslova její blízkosti a přál jsem si, aby tenhle večer pokračoval dál. Aby po letech strávených v pustinách přišlo jaro - louže, bagry, pily... Ale už prosím, žádnou zimu, žádnou, žádnou zimu, žádnou zimu.
„Vesmír je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti vesmíru je to úplný houby.“
— z předmluvy Stopařova průvodce po galaxii
Jak daleko je to k nejbližší hvězdě od Slunce? To vám mohu říct celkem přesně: opravdu daleko. Moderní věda (čti Wikipedie) tvrdí, že 268 332 astronomických jednotek, tedy 268 332 vzdáleností mezi Sluncem a Zemí. Jenom světlu to odtamtud trvá přes čtyři roky. A to je prosím světlo, které si to hasí rychlostí 299 792 458 metrů za sekundu, nikoliv České drahy.
Proto mezihvězdné cestování zůstává zatím doménou sci-fi románů.
Vesmír je rozlehlý, vzdálenosti mezi jednotlivými hvězdami jsou téměř nepřekonatelné. Proto je přinejmenším logické, že se civilizace budou držet sluneční soustavy kde právě jsou a do ostatních pronikat jen zřídkakdy. Tady poznámka pro mě: TODO - prověřit, zda je tato myšlenka ústřední zápletkou nějakého sci-fi.
Domnívám se, že něco podobného platí i u lidí a je to důvodem té vnitřní samoty.
— Ed Vebbel: Samota je nebezpečná (ilustrace)
Všichni chtějí být milováni a uznáváni (kromě Toma teda, ten na to sere).
Všichni, vážně všichni, dokonce i lidé, do kterých byste to fakt neřekli, jako jsou třeba rasisté nebo zrůdy z internetů.
O věku samoty jsem už přečetl takovou menší flotilu článků. Všechny vypravávějí ten samý příběh:
Dnešní společnost je silně individualizovaná, orientovaná na výkon a soutěživost. Neoliberalismus nás vede k boji všech proti všem, činí nás posedlé prací.
Pro jedince je pak snazší uniknout do světa sociálních sítí - izolovaných ostrůvků světanázorů v malých černých zrcadlech.
Ano, věk samoty je pro mě silné téma, napsal jsem o tom už řadu básní a dvě úvahy. Nepochybně to existuje i mimo moji hlavu a dá se to vystopovat do doby analogových syntezátorů a ještě dál, ale zároveň je to jenom stav mysli.
A to je hlavní poselství posledních dnů.
P.S. - Věděli jste, že George Monbiot, autor toho prvního zásadního článku o věku samoty se rozhodl s tímto fenoménem bojovat a to celkem nečekaným způsobem? Ve spolupráci s písničkářem Ewanem McLennanem vydal desku Breaking the spell of Loneliness a pokračuje v koncertní sérii.
Zařazeno do kategorie milý deníčku.