Život v mezerách

povídky ze života, život z povídek a spousta otázek

Aby naše stroje měly duši

Severák 18.5.2020 14:43:37

Je zajímavé, jak nám "karanténa" posunula hranice normálu:

Byl jsem fotit s jednou kamarádkou. Procházeli jsme takovým tunelem pod bývalou železniční vlečkou a já si řekl, že by si to místo zasloužilo fotku.

„Mohla by sis sundat tu… tu… rͩ͊̒ͭ͒o̊ͧ̐͑́u̒͐̓̋̀škͭ̈́́ͧ͋̎ͫ́u̸̾̿̍̎ͦͨ?“ Zeptal jsem se a to slovo (rouška) úplně zadrnčelo. Připadal jsem si hrozně nemístně a vulgárně, jak kdybych po ní chtěl, aby si sundala podprsenku nebo tak něco…

A přitom jsem jí jenom chtěl vyfotit z profilu. Jenomže to s rouškou na obličeji dost dobře nejde…

Hanka z profilu

Rouška se ukázala problematická i z jiného důvodu. Byla totiž bílá a bílá barva (jak je známo) hodně odráží světlo a na na fotkách se proto takzvaně vypaluje.

„To je hrozný! Ty s tou rouškou vůbec nemáš obličej!“ Stěžoval jsem si.

Postupně jsem tomu ale začal přicházet na chuť. Vzpomněl jsem si totiž na ty, které skutečně nemají obličej - figuríny ve výloze.

„Bez obličeje… jako ty figuríny v obchodě… to by taky nemuselo bejt zas tak špatný,“ přemýšlel jsem nahlas. „Akorát by to asi chtělo jiný pozadí… nějakou tu kancelářskou budovu.. korporátní dystopii… a tobě dát nějaký slušivý kostýmek, aby nebylo poznat, jestli jako jsi sekrátřka pana generálního ředitele pro východní evropu nebo jenom ta figurína…“ Vymýšlel jsem další koncept pro focení. V mé hlavě se totiž sterilní estetika roušek právě smíchala se precizní estetikou elektronické hudby a člověka-stroje, kterou jsem po smrti Floriana Schneidera masivně nasával všemi póry.

Tak jsme pokračovali podél potoka a já vyprávěl o tom, jako pánové z Kraftwerku místo sebe na pódium postavili figuríny a v hlavě mi začal šumět proud asociací v rytmu We are the robots:


Pak jsem jel metrem domů a vzpomínal na všechno, co jsem o Kraftwerku četl,viděl a co všechno jsem od nich slyšel. A pak mi to došlo - vždyť tohle je přesně to, co se teď vlastně řeší: Jak to zařídit, aby naše stroje měly duši?

Během karantény se z nás stali roboti.

Pokyny zněly jasně: Jenom do práce, na nákup a pak už radši vůbec nevycházet z domu. Omezit sociální kontatky, co to jen jde…

Jenomže co z toho života pak člověku vůbec zbyde?

Apart from drinking, there is absolutely nothing to do here

(screenshot z dokumentu o knize Moskva-Petušky)

Vůbec se nedivím, že se pak rozšířilo tolik konspiračních teorií o kovidu. Vždyť celá ta situace vypadá jak námět nějaké dystopické povídky, jak jsem si ostatně poznamenal do deníku:

hight tech, low life

Všimnul jsem si jedné věci: Současná situace vlastně vypadá docela jako námět nějaké kyberpunkové povídky. No považte: Záhadná Nemoc kosí lidstvo. Není proti ní žádného léku, tak se lidé uchýlí k radikálnímu řešení - přestanou se stýkat a veškeré sociální interakce se tak odehrávají jen ve virtuálním světě.

Ani bych se nedivil, kdyby někdo našel podobnou povídku, která vyšla v nějakém obskurdním fanzinu na počátku 90tých let.

Akorát se nabízí otázka, jak to pokračuje dál. V hlavě mám minimálně šest různých scénářů - počínaje klasickým "osamělý hrdina zjišťuje, že je Nemoc jen spiknutím telekomunikačních megakorporací" pokračujíc přes shakespearovské "kvůli lásce porušili pravidla karantény a vzájemně se nakazli", psychologický román ve stylu 70tých let o dopadu dlouhodobého sociálního distancu na společnost až po meta-fikci o tom, že podobnou povídku někdo skutečně v těch devadesátkách napsal.

Popravdě řečeno nevím moc jak k tomu přistupovat (jinak než jako k námětu) a zda je vůbec bezpečné o takovýhle věcech přemýšlet.

Teď si to neberte nijak špatně: Já plně chápu, proč se ty opatření proti viru zavádějí. Argumenty jsou jasné a přesvědčivé.

Ale taky celkem chápu, proč současná situace dává smysl konspiračním teoretikům.

Po lidech se chce, aby zanechali všech činností kromě práce a přežití. Vždyť tohle je přece dystopie sama!

A ty roušky! Jako je fajn, že nás pak nerozeznají systémy na rozpoznání tváří. Jenomže se nepoznáme sami! Ztěžuje nám to porozumění a vůbec se v tom špatně dejchá, padá mi to z nosu, leze do očí a vůbec - to je pyčo nemožné! Navíc, pokud má být něco symbolem přístupu držet hubu a krok, tak jsou to právě zakrytá ústa.

Skoro to vypadá, jak kdyby se pod rouškou koronaviru budovala společnost posedlá kontrolou, tedy - totalitní společnost.

Nevěřím ale, že je koronavirus umělého původu, nebo že byl záměrně vypuštěn. Přijde mi pravděpodobnější i varianta, že utekl omylem, nebo že bat fucked pangolin, which was fucked by a man… Sakra vždyť příroda má přece nekonečnou paletu nemocí!

Též si nemyslím, že by respirační potíže způsobovalo 5G, nebo že by nějak aktivovalo virus. Viry přece nejsou autíčka na dálkový ovládání! A když už jsme u toho - tady není nebezpečná forma, ale obsah - samotné elektromagnetické záření vaši náladu nijak neovlivní, jeho obsah už ano.

Nevěřím v "plándemii", to se jen někteří chytli příležitost za pačesy (zdravíme Viktora do Budapešti).

Nevěřím, že je to celé spiknutí telekomunikačních nebo mediálních společností, byť jsem o tom začal psát povídku a byť jsou to právě tyto, které na karanténě vydělaly.

A ne, koronavirus nepředpovědělo zahájení olympiády v Londýně, Madonna, špinážní novela Dana Kootze, přebal starého italského časopisu, Nostradamus a nakonec vlastně ani ti Simpsonovi (byť ho předpověděli dokonce dvakrát).

Nevěřím ve světovou radu zla, skutečnost je mnohem děsivější.


nobody is in control

Conspiracy theories (actually: hypotheses) are comforting, anthropocentric, affirming constructs. They assume that someone runs the world, that someone is in control. The sad truth is that nobody is in control. That's way more terrifying.

-- Johannes Grenzfurthner


A proč tohle vlastně píšu? Je dost pravděpodobné, že bude druhá vlna. Dokonce se (už dávno) objevily názory, že tu s námi kovid zůstane už navždy jako sezónní nemoc. Začíná se dokonce používat termín "nová normalita", což je v kontextu výše napsaného celkem děsivé.

Je jasné, že bude nutné zaujmout nějaká opatření. Pro mě za mě, ať se klidně dál nosí ty pitomý roušky. V asii je stejně nosili ještě před kovidem a to ze zcela jiných důvodů.

Ale fakt nechci svět, kde se budu muset ptát: Skutečně se musím s někým osobně potkat?

Nechci svět, ve kterém je vidět něčí nos známkou intimity. Nechci svět, ve kterém lidi uslyším jen přes telefon. To by totiž znamenalo, že telekomunikační společnosti zvítězily.


Uvedena povídka: Nekonečná Neděle

Zařazeno do kategorie milý deníčku.