Nekonečná neděle
ON: Tak už jsem na to přišel, jak to udělat…
ONA: Co?
ON: No, jak se k tobě dostanu… Víš, jak jsem ti říkal, že když opustím dům, tak mi přijde ta varovná SMSka?
ONA: No? A co?
ON: No… Tak prostě nechám mobil doma na parapetu…
ONA: No… A nebude to divný?
ON: Už tam leží tři dny. Klidně tam může ještě ležet čtvrtej a nikdo si toho nevšimne…
Mohli by si konečně uvědomit, že člověk se nerovná mobilní telefon…
ONA: No… Jak myslíš… Ale jak se pak zkontaktujeme?
ON: Nezkontaktujeme… Budeme se prostě muset někde sejít jako za starejch časů… Jako v dobách před mobilem.
ONA: Ale kde?
ON: To musíš vymyslet ty, je to tvoje město…
ONA: Co třeba u tý vodárny, jak jsem ti o ní vyprávěla…
ON: Hm.. To asi není dobrej nápad… Chce to nějaký místo, kde můžeš v klidu čekat a nebude to podezřelý…
ONA: Tak co třeba obyčejný nádraží?
ON: To je lepší… Akorát je tam moc lidí…
ONA: Tak Mlýnská zastávka. Nemusím čekat tam… Znám jedno místo, odkud je tam vidět. Prostě si počkám na tvůj vlak a když z něj vystoupíš, tak ti půjdu naproti.
ON: No vidíš! To je chytrý… Tak to já si jdu hned najít spoj...
ONA: Počkej! Hledání spojů teď určitě logujou…
ON: S tím počítám. Mám papírovej jízdní řád.
Příroda byla ty dny krásná…
Skoro by se až chtělo říct, že byla krásnější než obvykle, ale nebyla by to pravda.
Byla krásná takovým tím obvyklým způsobem – slunce svítilo, ptáci zpívali, potok šuměl. Skoro se mi až do toho vlaku nechtělo.
Příroda byla krásná takovou tou lhostejnou krásou. Jako by chtěla říct, že je to jenom nějaký lidský výmysl, třeba jako daně nebo ekonomika.
Lidí v ty dny jezdilo málo. Stáli daleko od sebe a pomalu se báli na sebe podívat. Vždycky jsem si myslel, že jsem samotář, ale teď jsme nějak byli samotáři všichni.
Průvodčí tou dobou už nejezdili. O to víc to se mnou trhlo, když někdo trhnul za dveře vagonu, kde jsem seděl dočista sám.
„Můžu si přisednout?“ tahle otázka byla podezřelá už předtím, než se TO stalo.
„Ale jistě.“ Posadil se…
Nejdřív se jenom tak koukal z okna na ubíhající krajinu. Pak začal: „Tenhle způsob jara, zdá se mi poněkud nešťastným.“
Vždycky jsem měl tak trochu hrůzu z lidí, co mluví sami pro sebe. I před tím, než se TO stalo.
„A víte, kdo za to všechno může?“ začal rovnou zostra. Slovo zlehka mu asi nic neříkalo.
„No… Kdo?“ - „Mobilní operátoři! Potřebovali, aby se jim vrátily investice do zavádění 5G, ale nebyl kdo by si ty jejich služby kupoval. Lidí zkrátka bylo málo. Špatně si to spočítali. Navíc se v té době vedla cenová válka a tak kdekdo telefonoval levněji přes nějakou aplikaci a datový tarif…
Nakonec došli k závěru, že musí všichni společně… společnými silami dosáhnout toho, aby lidé více telefonovali…
Nojo, ale jak na to? Nad touhle otázkou si lámali hlavu jejich nejlepší experti, až se někomu z nich dostaly do rukou pandemické plány Mezinárodní zdravotnické organizace. A pak byla odpověď na světě...“
Ozvala se rána. To třískly dveře jak vlak projížděl zatáčkou…
Ten člověk ještě pořád mluvil, ale já už jsem ho poslouchal jenom trochu. Ta konspirace vládních úředníků, vědců, kariéristů a prospěchářů zkrátka byla moc divoká na to, aby to byla pravda. No a to jsem ještě netušil, co přijde v příští stanici.
Měla ještě následovat scéna z další stanice s policistou a těžkooděnci… Pak jsem měl ještě vymyšlený děj někam dál, ale nakonec jsem to nedopsal. Neměl jsem vymyšlený konec, přišlo mi, že by narážky na koronu měly být více nenápadné a hlavně - už to za mě napsali Simpsonovi!