Ohňová povídka

Ani ten červený baret, ani rudá rtěnka, ani havraní vlasy, ale oči. Oči barvy drahé kávy, těmi Markéta Bludowského uhranula. Detektiv se do těch očí rád díval, četl v nich jako v kávové sedlině a někdy uviděl takovou malou jiskřičku uplně dole na dně. To byla Markéta.

V době Čarodějnic (a taky dlouho po tom) už spolu chodili. To byl ten správný výraz, protože to vystihovalo podstatu situace. Bývali spatřeni, jak spolu chodí po parcích, zastavují se na vyhlídkách, obědvají v resturacích, vyšlapávají nesčetné schody, které kopcovitý terén Města nabízel, a někdy došlo i na zmrzlinu nebo kino. Občas potkali někoho známého. Zatímco Markétu zdravili lidé z reklamek a věční studenti umění, detektiva spíše policisté a sem tam nějaká známá firma se smyslem pro humor. Občas si je někdo, kdo je znal blíže, dobíral poznámkami typu „Kdy se vezmete?“, ale brouka do hlavy jim nasadila až Bety - malou, ve své podstatě pouze ekonomickou otázkou: „Nechcete se sestěhovat do jednoho bytu?“ - „O tom jsme zatím nepřemýšleli,“ odpověděli téměř dvouhlasně a od té doby jim tato otázka vrtala hlavou.

Pravdou bylo to, že skoro polovinu času trávil detektiv u Markéty a tu druhou skoro polovinu času zase trávila Markéta u detektiva. Pravdou bylo i to, že platit dva nájmy je výrazně dražší, než platit jen jeden. Ale ani jednomu z nich se stěhovat nechtělo, na své byty a okolní čtvrtě si oba už příliš zvykli. Detektiv si nedovedl představit, jak by žil po tom, co tolik let trávil v bytě sám. Markéta měla pro změnu obavy, co by na stěhování řekla Bačkora - kočka, kterou bychom mohli nazvat Markétiným majetkem, kdyby se kočky daly označovat za majetek. Kočky totiž, stejně jako ženy, nejsou majetek, nýbrž vážený host v naší domácnosti. V tomto ohledu se pak kočky od žen liší jen jedním podstatným detailem - na katastru na ně odmítají napsat byt, třebaže jsou jeho skutečnými vlastníky ony. Co já už viděl bytů, kde skutečným pánem bytu byla kočka. Ale to sem nepatří, náš příběh je totiž o ohni.

Byly Čarodějnice, pro mnoho lidí je to jen svátek velkého ohně, pro hasiče je to jedna ze sézón a pro latentní pyromany a skautské vedoucí je to požehnání - mohou ukojit své ohnivé choutky. A pyromani se činili na obou březích řeky.

Bludowský s Markétou kráčeli ulicí, která se „Na Vyhlídce“ nejmenovala bez důvodu. Byl z ní postupně výhled na skoro celé město. Zastavovali se. Markéta pořizovala dálkovým objektivem snímky města s hořícími vatrami. Pozdravil je nějaký známý, akorát nevěděli, kdo z nich ho vlastně zná. Vypadal jako recidivista, ale stejně dobře to mohl být i prokletý básník. Ona ta hranice není někdy jasná, některé zločiny vypadají jako umělecká díla a některá umělecká díla jsou bezpochyby zločiny.

Popošli. Markéta ostřila na jednu hranici dole pod skálou a detektiv se zasnil: „Kde jsou ty časy, kdy po požáru lehlo popelem celé město? Dnes máme azbestové příčky, požární hlásiče, hasičský sbor a když už něco hoří, tak se z toho nakonec vždycky vyklube vadná elektroinstalace. No i když…“ A temně se usmál.

Detektiv totiž trpěl takovou úchylkou z povolání. Stejně jako železničáři leckdy fotografují lokomotivy, nadšencům do bunkrů voní beton, tak měl detektiv rád promyšlené dokonalé zločiny, takové ty, co se dějí jen v kriminálních komediích. Bohužel (nebo bohudík) se potýkal jen se zločiny, které páchali zoufalci, diletanti a lidé, kteří se obvykle označují slovem svině, ačkoliv to více než ty lidi uráží dotyčnou černou zvěř.

„No i když…“ pokračoval detektiv. „I když představ si, že právě tady u vás na Větrné hůrce prý řádí pyroman. Počkej, až dorazíme domů, tak ti to přečtu.“ - Markéta odložila fotoaparát a podívala se na detektiva: „Mě se náhodou oheň líbí. Uklidňuje mě,“ řekla a tajemně se usmála. To byla druhá věc, která na detektiva působila přímo jako kouzlo - široká škála Markétiných šklebů a úsměvů, jeden neodolatelnější než druhý.

Došli k hranici. Čarodějnice z Větrné hůrky už hořela mocným plamenem. Dorazili asi všichni, které detektiv čekal: Děti, důchodci i puberťáci, pro které byly Čarodějnice jenom další záminkou k alkoholismu. Do hranice přikládal člověk, který sám vypadal jako čert. Detektiv koukal na ten pohanský svátek. Tohle nemělo s Kristovým učením nic společného, šlo jen o ty ohně. Jako v dobách, kdy v tomto údolí nebylo žádné město, žádný hrad, žádný klášter ani kostely, jen údolní osada na křížovatce cest místního významu.

Oheň hřál do tváří. Detektiv vzal Markétu za ruku a byl překvapen. Zatímco předtím na procházce měla ruce studené, nyní u ohně skoro hořela. Jako nějaký salamandr.

Z ohně lítaly jiskry a děti v davu zlobily. Nějaký lehce opilý člověk odkudsi zlehoučka řval. Vzduch byl docela studený, studená fronta se činila.

Chvíli pozorovali, jak se čarodějnice mění z dřevěné figury na oxidy uhlíku a kupu popela a pak pokračovali směrem domů. Přesněji řečeno k Markétě domů.

Když vstoupili dovnitř, Markéta se odebrala k oknu pustit dovnitř Bačkoru a detektiv začal něco hledat ve své brašně. Pak vítězoslavně vytáhl jakýsi výtisk. Byla to diplomová práce jedné studentky kriminalistiky nazvaná „Statistické zkoumání výskytů požárů v Hlubočici“, u které detektiv dělal poradce jako člověk, který podezřele často hraje hry s ohněm.

„Tady to je,“ zahlásil a začal citovat: „…od roku 2010 vykazuje anomální výskyt požárů také čtvrť Větrná hůrka. Zajímavé na tomto případu jsou dvě věci: Zaprvé to, že většina těchto požárů vznikla bez cizího zavinění. Zadruhé to, že se těžiště požárů zřejmě přesunulo od náměstí Pařížské komuny. Za typické zástupce této série lze považovat požár trafostanice Na Vinici z 1.5.2011 či požár kůlny na dvoře č.p. 23 v ulici Na Vyhlídce…“ - Markéta se při poslechu seznamu požárů zarazila a sklopila zrak. „Ten žhář jsem možná já,“ řekla potichu. - „Nesmysl, vždyť jsem četl bez cizího zavinění,“ odporoval detektiv. - „No právě,“ začala Markéta a najednou její oči místo detektiva zajímalo více rovnání korálků. „Když se rozčílím, nebo jsem rozrušená, občas se stane, že něco v mém okolí chytne. Je to něco jako samovznícení. Já sama na to nemám žádný vliv, akorát jsem po tom mnohem klidnější.“ - „To máš skutečně ohnivou povahu,“ přitakal ironicky. - „Ne, vážně - dávej si na mě pozor,“ řekla a usmála se zlověstným, ale obzvláště neodolatelným způsobem.

Otočila se zpátky na detektiva: „Prvního května 2011 jsem byla hodně smutná, stala se taková ošklivá věc. To by na požár trafa klidně mohlo stačit. A ta kůlna v čísle 23 je přímo támhle na dvoře,“ řekla a vedla detektiva k oknu. „Taky zlý den,“ dodala. Mluvila vážně, tak detektiv zkoprněl: „Jak dlouho už tohle máš?“ - „Asi odjakživa. Víš o té vyhořelé školce? Já tam u toho byla…“

Detektiv byl v rozpacích. Nevěděl, jak se na takovéhle přiznání má reagovat, tím spíše, že přišlo od Markéty. Dvě vteřiny přemýšlel a pak se zeptal: „Řekla si to někomu?“ - „Jednou jsem to řekla Valérii, ale nevěřila mi. Říkala něco o zákonu velkých čísel.“

Mezitím si detektiv všiml, že mu tašku očichává kočka. „Fuj, Bačkoro!“ Okřikl jí a sebral tašku. Markéta si posadila kočku na rameno a začala ji hladit.

„A teď si nešťastná a nebo smutná?“ otázal se jí. Markéta položila kočku na zem: „Už dlouho ne,“ usmála se.

Ten večer už pili jen víno, oheň nevzali do úst. V koutě místnosti vyspávala kočka Bačkora, u stolu seděl detektiv Bludowský a naproti němu žena s ohnivou povahou, kávovýma očima, havraními vlasy a vraním jménem - Markéta Vranská. Taková ona byla.

Ten večer na Větrné hůrce nehořelo, nebyl k tomu důvod. Akorát jeden muž nemohl usnout. Přemítal u které pojišťovny si má nechat pojistit byt proti požáru, pro případ, že by se někdy nepohodl se svou milou. Potom mu došlo, že samovznícení považuje většina pojišťoven za zásah vyšší moci a tudíž škody tím způsobené neproplácí. Zaplašil ty černé myšlenky a připoměl si jedno z přísloví, které měla tolik v oblibě jedna jeho třídní na základce. Začinalo to nějak jako: Vrána k vráně sedá…

FINIS

Věnováno Viktoru Farkasovi.