Život v mezerách
Při pohovoru se mě ptali na mé politické názory. Řekl jsem jim, že jsem anachronista a oni mě považovali za následníka Proudhona, Kropotkina a dalších. Vyvedl jsem je z omylu: My anachronisté nebojujeme proti něčemu tak pomíjivému, jako je nadvláda člověka nad člověkem, my máme nepřítele mnohem trvalejšího druhu - nadvládu času nad člověkem.
Anachronisté jsou ti, kteří nosí napudrované paruky ve věku krátkých vlasů, ti kteří za svitu loučí sledují video. Ti, kteří obnovili víru v gramofonové desky v době, kdy byly CD přehrávače na ústupu před iPody. Ale v žádném případě nejsme zpátečníci. Rádi předbíháme svou dobu, i když to naši současníci nedocení. Třeba takový Boskovič...
Přijali mě. Nyní zastávám pozici literárního teroretika v Ústředním archivu Hlubočice. Je to vážná práce, vážená na kilogramy papíru, které popíšeme, přečteme, skartujeme, ztratíme, zatratíme, znovu objevíme a publikujeme ve výročních zprávách. Literární teroretika je pomocná věda literární teorie věnující se praxi vyvíjení nátlaku na spisovatele a nakladatele. Z tajných fondů financujeme výcvik literárních kritiků v oborech sociotechniky a dialektiky. A dosahujeme skvělých výsledků, především v oboru braku, který je díky nám mnohem čistší a brakovitější.
Cesta do práce. Již mě zdraví Ústřední archiv v celé své monumentální ošklivosti. Lidé mají velmi zkreslené představy o výběrových řízeních, Ústřední archiv je toho krásným příkladem. Vyhrála budova největší, nejdražší, nejošklivější a s nejdražším ročním provozem. Přesně podle zadání. Z této architektonické soutěže vzešly ještě jiné budovy, též skvosty moderní architektury, ale Ústřední archiv je z nich nejskvostnější. Má tlusté betonové zdi ale tenká jednovrstvá okna. Ta jižní pochopitelně bez vnějších žaluzií. A tak, jako je pro jadernou elektrárnu důležité netěsnící chlazení, je pro provoz archivu nutná klimatizace. Papír musí být totiž uchován za stálé teploty a vlhkosti. A naše klimatizace - toť vrchol vzduchotechniky - za horkých letních dní vhání do budovy příjemně vyhřátý vzduch a za mrazivých zimních podvečerů chladný osvěžující vánek. Jedná se o budovu skrz naskrz pokrokovou - přestože byla postavena v době hlubokého komunismu, již obsahuje open space, v době zvyku pochopitelně nějak jako „kolektivní zóna“ nebo tak něco.
Zasedl jsem ke svému pracovnímu stolu, čekala mě fůra práce a to doslova: Na kraji stolu byla vysokozdvižným vozíkem složena bedna plná dopisů na roztřídění. Dodnes nevím, jak se ty dopisy do archivu dostávaly, ale vždy v půli měsíce dorazila nová várka na roztřídění, katalogizaci a uskladnění.
Začal jsem s tou mravenčí prací. Ještěže mám takovou holoubčí povahu, jinak bych to dělat nemohl. Ano, holoubčí povahu, jako ti holubi co pro Popelku třídili hrách a popel. Zajímalo by mě, kdo je ta naše archivní Popelka. Komu a k čemu to slouží, když si nechává zaarchivovat i reklamy, které lidé ze svých schránek obvykle vyhazují. Než se ale taková reklama může zaarchivovat, musí se jí vytvořit evidenční lístek. Na všechno máme číselníky a kódové tabulky.
Tak třeba tohle - typická ukázka kategorie 723b - milostný dopis anonymní. Kolonka adresát - jakási Liška. Co je to za jméno? Á, to bude asi kategorie 1995/66 - přezdívky udělené na základě podobnosti vzhledu. Slečna bude asi zrzka.
Ne, že by milostné dopisy anonymní byly takové vzácnosti, chodí jich překvapivě hodně, ale převažuje kategorie 829g - upomínka na nezaplacené připojení k telekomunikační síti.
Rozezněla se siréna. Mimořádná událost je tady! Kolegové se lenivě zvedají a rozhlížejí, k odchodu se nemají. Nic člověka tak neotupí tolik jako třetí planý poplach v tom samém týdnu. Jednou tady uhoříme a budeme při tom v klidu sedět se sluchátky na uších.
Recepční na patře nic neví. Netuší co se děje v jiných patrech a mám-li být upřímný, ani o tom našem moc neví.
A už se to všechno sune po schodech, celá budova. Rozespale a pomalu, jako při skutečném požáru. Jenom takhle při požárním poplachu člověk vidí všechny kolegy, tváře o nichž jsem předtím ani netušil. Třeba je mezi nimi i Perec. Ne, ale to ne. On je fantóm téhle budovy, zjevuje se jen v dopisech, telefonátech a podpisech pod oběžníky.
Svůj život si prožiju v mezerách a přestávkách, jako je tato, říkám si když dav stojí ve vstupní hale a čeká na kolaps budovy. V přestávkách, mezerách, škvírách a autobusech, neboť v práci jsem vázán přísnou regulí a doma jsem, vlivem jisté časoprostorové anomálie nucen sdílet prostor se skladem civilní obrany a výběhem gaviálů. To, i fakt, že nemám čas nějak životu anachronisty patří. To je chronické.
„Nic se neděje, na šestce jen někdo pálil nějaké papíry.“ A tak mě čeká zase cesta nahoru. Výtahy nestíhají ten nápor cestujících vracejících se na svá pracoviště, tak jdu na schodiště.
Na patře krmí recepční Martina masožravou rostlinu jakýmsi blanokřídlým hmyzem.
To je můj život v mezerách. V krabici s dopisy na stole skončil milostný dopis anonymní, psaný mou rukou. Vrátil se zpět od adresátky. Pohlédl jsem na něj, poznal svůj výtvor a zařadil ho do archivu pod kategorii 829g - upomínka na nezaplacené připojení k telekomunikační síti.
Vyšlo v příloze časopisu Rozvědčík nazvané revolver.