Život v mezerách

povídky ze života, život z povídek a spousta otázek

Vysoké umění nízkého titulku

V té době, když jsem objevil revizní přístup na střechu, začalo zlaté období dlouhých kuřáckých dýchánků na střeše budovy. Pod nohama mi jako včelí úl bzučela redakce NKP, jednoho z nejvýznamnějších mediálních domů v zemi. Společnost mi tam nahoře dělala klimatizační jednotka sousedního předraženého bufetu a já se kochal výhledem do okolní čtvrtě, která pomalu, ale jistě podléhala gentrifikaci.

Sestupy už tak slavné nebyly. „Sháněl se po tobě nejvyšší, čeká na tebe v zasedačce“, vylekal mě kolega.

Když si vás totiž do zasedačky zavolá šéf, kterého už jste dlouho neviděli, můžete dát krk na to, že je něco špatně. A když se vás pak zeptá: „Tak jak se vám u nás líbí, pane Potápka?“ Stane se ubíjející práce náhle zajímavou, odporné prostředí originálně řešeným a banda amatérů sehraným týmem profesionálů.

„Mám pro vás novou pracovní náplň, pane Potápka,“ začal šéf. „Budete dělat editora titulků na našem webu, budete procházet staré články a vymýšlet pro ně nové, chytlavější titulky.“ — „Ale… ale… já pro to nemám kvalifikaci. Vždyť já píšu ekonomické analýzy…“ — „Naopak. Jste pro tu práci ten nejlepší kandidát. Víme o vás, že jste za studií psal surrealistické básně. A to se vám teď bude hodit.“ — Zalapal jsem po dechu. Tušil jsem, že je vedení redakce velmi informovaná sebranka, ale až takhle?

„To byla jen mladická nerozvážnost,“ pokusil jsem se oponovat, ale šéf nereagoval. Měl jsem pocit, že se právě moje pracovní místo změnilo v houpačku a ta se začala povážlivě houpat.

Šéf se nadechl: „Víte co je, pane Potápka, účelem novin?“ — „No… O… objektivně informovat čtenáře a zasvěceně komentovat aktuální dění?“ Vykoktal jsem naučenou definici. — „Hm? Omyl! To už dávno neplatí!“ opravil mě šéf a pokračoval: „Účelem novin je především uspokojit poptávku inzerentů. A k tomu potřebujeme především co?“ — „Hm… kvalitní obsah?“ zkusil jsem. — „Sakra, chlape, na kvalitní obsah vám sere pes! Potřebujeme především čtenost. A na čtenost jsou potřeba především chytlavé titulky a ilustrační obrázky.

Na vaše ekonomické analýzy nemají dnešní internetoví čtenáři ani čas, ani pozornost. Většina si jich stejně čte během pracovní doby. No a ti zbylí se zas jen na něco proklikli z Facebooku. Sex, drogy a celebrity — to teď frčí a ne nějaké ekonomické analýzy,“ řekl šéf a potom odkryl karty.

Tedy — jen jednu kartu: „Tady jsem vám pro usnadnění vypsal různé chytlavé titulky z webu. Projděte si to a zkuste mi vymyslet pět příkladů, jak přejmenovat nějaké články z našeho archivu. Původní název, nový název a odkaz na článek. A do zítřejšího poledne to chci mít v mailu.“ — „Jistě, pane šéfredaktore,“ řekl jsem a převzal si papír.

Šéfredaktor se významně podíval na hodinky: „No… A já půjdu… Těšilo mě, pane Potápka, a doufám, že se vám i nadále bude u nás líbit,“ řekl šéf na rozloučenou a já v tom cítil na můj vkus moc sarkasmu. „Na shledanou,“ odpověděl jsem a snažil jsem se, aby to neznělo špatně.

Šéf zmizel ve víru vyššího managmentu a já zůstal v zasedačce sám s chytlavými titulky: „Za výhrůžky bombovými útoky půjde vozíčkář sedět… Strážníci honili onanistu na Vinohradech… Stromy zabijáci u silnic si vybrali další oběť… Zdrogovaná žena hodila po policistech nosála…“ A nakonec to nejzáhadnější, z nějakého herního magazínu: „Co skrývá v kalhotách Agent Mlíčňák? Myš, ale i motorovou pilu.“

Tak tohle chtělo hodně čerstvého vzduchu. Nejen vzduchu.

Pro tyhle případy jsem měl v tašce malý alobalový balíček a v něm zelený list.

Vylezl jsem na střechu a o chvíli později provoněla předražený bufet ta důvěrně známá vůně. To jsem foukl kouř do klimatizační jednotky Junkers.

Vzpomínal jsem na všechny ty dobré chvíle, co jsem v redakci zažil. Na to, jak mi jako elévovi otiskli první článek. Na první sólokachnu, kterou jsem objevil. Na to, jak k nám do newsroomu vlétla sýkorka. Držela se u stropních nosníků, odkud házela bobky na naše články, na politiky, na světovou ekonomickou krizi, módní trendy i investiční bubliny. V našem nespravedlivém světě zůstávala jedině sýkorka spravedlivá — srala stejně na Amíky i na Rusy, stejně jako na rozhovor s Tomášem Klusem. Správa budovy s ní měla spoustu potíží. Přivolaná odchytová služba ji nedokázala v té velké hale najít a odlovit, vlastně ani nechápu, jak ji z budovy nakonec dostali.

Vzpomínal jsem na onu snídani se slečnou Terezou na Lynchově náměstí. Polil jsem se kafem a připadal jsem si jako hrdina filmu s Pierrem Richardem. Vyprávěla mi, jak ze sestřenice na Drážním úřadě získávala nějaké informace pro článek o proběhlém železničním neštěstí, a já jí zas říkal něco o teorii katastrof.

Jenomže dobrých chvil ubývalo, jak přibývalo stupidních článků na našem webu.

Tohle nebylo, proč jsem tady, a mikrovlnný spoj na střeše mi vypaloval díru do hlavy. Já, student statistiky a ekonomie, jsem chtěl prostřednictvím svých článků šířit osvětu a finanční gramotnost mezi prostý lid a ne pomáhat s přeměnou Dobrého hospodáře na další bulvární plátek.

Sestoupil jsem po žebříku. Zavřel za sebou poklop s nápisem „Vstup zakázán!“ a odebral se ke svému počítači. Otevřel jsem e-mailového klienta a začal psát výpověď. Nazval jsem to „Vysoké umění nízkého titulku“.

Začínalo to slovy: V té době, když jsem objevil revizní přístup na střechu, začalo zlaté období dlouhých kuřáckých dýchánků na střeše budovy. Pod nohama mi jako včelí úl bzučela redakce NKP, jednoho z nejvýznamnějších mediálních domů v zemi. Společnost mi tam nahoře dělala klimatizační jednotka sousedního předraženého bufetu a já se kochal výhledem do okolní čtvrtě, která pomalu, ale jistě podléhala gentrifikaci…