Věc zvaná domov
Bylo léto. Seděla na lavici a četla si nějakou knihu. Na sobě měla krajkové šaty upletené - světe, div se - ze špaget. Špagety zjevně nebyly určeny k pletení šatů a tak mezi krajkami prosvítala tu kůže, tu piha, tu jizva, tu jiná část těla. Přistoupil k ní a hleděl na tu nádheru - „Stíníš mi,“ pokusila se ho odehnat. Nepomohlo to. Pokoušela se ho odstrčit, ale bránil se. Začali se přetlačovat jako malé děti. Zavadil o její ramínko a přetrhl ho. To porušilo strukturální integritu špaget a šaty se na ní začaly rozpadat. A najednou rachot:
Konev.
Hrábě.
Fošny.
Štafle.
Kosa.
Střešní tašky.
Trám. Síto. Židle. Ptačí klec. Mucholapka a modlitební praporky.
Viktor se probudil…
Viktora Wechsela jsme v našem příběhu opustili, když přišel o práci a o křeslo. To křeslo - rodinná památka na tetičku Žofii - se mu nakonec vrátilo. Práce se mu nevrátila, ale ani jí nehledal. Viktor si žil svůj poklidný život v zahradním domku po tetičce Žofii. O okolní svět se moc nestaral a okolní svět se moc nestaral o něj. Zima se sice blížila, ale on se jí nebál. Zalevno někde sehnal montážní pěnu a plánoval si, jak si domeček zateplí. Zkrátka svého druhu idylka.
Akorát teď tu idylku narušovalo takové slabé volání o pomoc, které naznačovalo, že by se třeba mohl zvednout z křesla a jít se jako podívat, co se jako děje.
Nechtělo se mu, ale zvedl se a vyšel z domečku. A pak to uviděl - u Sládkovy kůlny spadlo ze střechy nějaké harampádí a zasypalo nějakého nešťastníka. Čouhaly mu jen ruce držící nad harampádím fotoaparát.
„Mohl byste mi prosím pomoct?“ ozval se nešťastník z pod nepořádku. - „Co tady děláte? Tohle je soukromý pozemek,“ ohradil se Viktor. - „Fotil jsem…“ ozval se nešťastník z pod prken a pokračoval: „Ale to teď není důležité. Mohl byste ze mě sundat ty věci? Ta paleta na břiše celkem tlačí a přes ten kýbl na hlavě vůbec nic nevidím…“ - „Ach, ano… Jistě.“ Omluvil se Viktor a začal odklízet tu spoušť.
Když odklidil všechen ten nepořádek, ukázalo se, že pod ním ležel takový starší brýlatý pán. Měl sebou látkovou tašku s logem jakési německé strojírenské společnosti a zrcadlovku, kterou předtím tak křečovitě svíral nad hlavou. Byl špinavý, potlučený, ale jinak nevypadal, že by se mu něco vážného stalo.
„Tak. A teď mi povězte, co jste tu dělal. A hezky po pravdě. Uvědomte si, že jste za cizím plotem,“ spustil Viktor a chybělo mu jen málo aby dodal „vypusťte psi“. Měl k tomu dobré důvody, protože tuhle (kdysi tak klidnou) zahrádkovou kolonii navštěvovalo rok od roku víc a víc vyvrhelů ze dna společnosti.
„Jmenuji se Hofman a jsem železniční fotograf,“ představil se starší pán. „A jak už jsem vám říkal, přišel jsem sem fotit.“ - „Sem?“ Široko daleko nebyla žádná železnice.
„A copak jste tady jako železniční fotograf chtěl fotit?“ - „Támhletu chatku,“ odpověděl starší pán a ukázal na Viktorovo bydliště.
„Víte, připravuji publikaci k sto desátému výročí tramvajové dopravy v Zápraží a tato chatka je zřejmě postavena ze skříně vozu, který tu tramvajovou historii začal psát.“ Pak zalovil ve své tašce a vylovil kopii jakési staré fotografie a se slovy „podívejte“ jí ukázal Viktorovi. Na fotografii byla Viktorova chatka v dobách, kdy byla ještě tramvají. Před tramvají stála shromážděná místní honorace a sloup trolejového vedení stojící v pozadí byl ozdoben květinami do podoby slavobrány, kterou měla do městečka vjet moderní doba.
„Nojo,“ řekl Viktor překvapeně. Nikdy by ho nenapadlo, že by chatka po tetičce Žofii mohla být někdy něčím jiným než chatkou. A přitom - podoba s tramvají byla zcela jasná.
„Mladý muži, nevíte, komu ta chatka patří?“ zeptal se fotograf. - „No, mně,“ odpověděl Viktor. - „Vážně?!“ fotograf z toho samou radostí zavrávoral a spadl mezi harampádí, kterým byl prve zasypaný. „A mohl bych se podívat dovnitř?“ ptal se už na zemi.
Viktor si ho změřil očima: Ne, tenhle vážně nevypadal na domovního zloděje. Na to byl moc praštěný kýblem po hlavě. „No tak pojďte dál,“ pozval ho Viktor dovnitř a pomohl mu vstát.
Vevnitř mu pak nabídl kafe a fotograf vyzvídal něco o historii chatky. Viktor marně lovil v paměti, odkud že tetička Žofie tu chatku získala, ale nepamatoval si, že by se o tom někdy mluvilo, a tak otázka, jak se tramvaj-chatka dostala z padesát kilometrů vzdáleného Zápraží až sem do Markétova, zůstávala dál nezodpovězena.
Fotograf se mezitím rozplýval nad původními závěsy a zachovanými osvětlovacími tělesy ve stropě, povídal si s Viktorem a nakonec mu nabídnul obchod: „Co byste tomu řekl, kdybychom od vás tu chatku koupili?“ - „A proč jako?“ - „Víte, rádi bychom z ní zase udělali tramvaj. To by bylo přece krásné, ne?“ Zasnil se ten milovník veřejné dopravy. Viktor zalapal po dechu: „No to je naprosto… naprosto… vyloučené…“ A tak utnul slibný obchod hned v počátku.
Viktor, jak už jsem jednou říkal, přišel před časem o práci. Přišel o práci, ale nijak zvlášť mu to nevadilo ba naopak - vlastně mu ten stav docela vyhovoval. Viktor byl flákač a volnomyšlenkář, jenomže i volnomyšlenkáři si musí nějak vydělávat.
A tak si Viktor občas přivydělával jako bedňák. Jenomže když jako bedňák umíte čtrnáct světových jazyků, proběhne vaše povýšení na koordinátora celého koncertu jaksi samo, v průběhu večera.
A tak Viktor udílel příkazy v ukrajinštině, plnil přání ve finštině, tázal se v holandštině a dostával odpovědi ve vlámštině, zodpovídal se někomu v ruštině a zpovídal francouzsky. Do toho občas nadával v ujgurštině a posílal zmatené japonské turisty pryč z backstage, to pochopitelně v angličtině. Na konci odpoledne už byl z toho přepínání tak unavený, že už nepřekládal ale jenom opakoval, co mu kdo řekl, tak ho poslali domů.
Ale ten den měl ještě mluvit cizími jazyky. Nebo přesněji řečeno, měl ten den nadávat všemi jazyky, co znal.
Už když vystoupil u Kocoura z tramvaje a stoupal po schodech, všiml si, že něco není v pořádku. Když pak vystoupal poslední schod a minul Ruský kostelík, uvědomil si, CO není v pořádku: Nad zahrádkovou kolonií natahoval své modré rameno velký autojeřáb.
Proč to není v pořádku si ale uvědomil až když byl u plotu: Oh fuck! Kradou mi dům!
Tramvaj-chatka se vznášela na rameni jeřábu a pracovníci firmy Hroch a syn - nadměrné náklady se jí právě chystali složit na přistavený kamion.
Madonna mia! Co tohleto znamená?
„Co to sakra děláte? Tohle je můj dům!“ křičel na ně Viktor. Tlustý pracovník (podle vzhledu sám pan Hroch) se na něj podíval a v klidu odpověděl: „Stěhujeme.“ - „Ale proč, kurwa?“ - „Objednali si nás, tak stěhujeme, ne? A teď sakra uhněte, ať nepřijdete k úrazu,“ odpověděl ten bodrý muž a začal se tvářit poněkud zuřivě.
What the fuck? Viktor vůbec nechápal, co se sakra děje. Neobjednával si stěhování i s domem, byť by to byla asi jedinná možnost jak přestěhovat všechny ty krámy.
Možná snad… Maminka nebo zahrádkářský svaz? Perkele perkele…
Nevěděl, kdo je za tím, ale věděl, že tomu musí za každou cenu zabránit a hlavně, že na to potřebuje pomoc.
A tak se dal na útěk. Utíkal přes záhonky, stromy, živé ploty a plechové vany. Míjel chatky, porážel hrábě a plašil svým během kočky. Utíkal a následoval přitom prodlužovačku, která do jeho domku přiváděla proud.
Prodlužovačka končila v baru U křepelky, kde v tomto ročním období už moc zákazníků nebylo. Vlastně tam byli jen tři - jeden zamilovaný páreček a jeden mladý básník, který si tam spíš šel popovídat s barmanem. Barman byl něco jako rodinný přítel rodiny Wechselů, proto se Viktor vydal hledat pomoc právě sem.
Rozrazil dveře a plynnou „europaisch“ zvolal na celý lokál: „Meine amigos, szukam segítség!“ A pak začal zmateně vyprávět, jak mu ukradli domek, ale nebylo mu moc rozumět, protože polovina slov byla z cizích jazyků a ta druhá polovina zas byla sprostá. No a je dost možné, že i ta cizí slova byla vlastně sprostá.
„Viktore, Viktore, uklidni se. Napij se a pověz mi to hezky popořadě,“ nabídl mu barman panáka. Viktor vyexoval sklenku, otřásl se jak překvapená kočka a začal vyprávět v už podstatně pomaleji a téměř srozumitelně. „…no a proto potřebuju pomoc. Nemám teď kde složit hlavu.“ Zakončil vyprávění. - „Viktore, půjdeme se na to spolu podívat,“ pravil barman a oslovil básníka: „Ivane, pohlídáš mi na chvilku bar?“
Když cestou míjeli odjíždějící autojeřáb a kamion odvážející chatku, ujelo barmanovi jen všeříkající: „A kurva!“
Na místě, kde dřív byla chatka, potom našli jen zděnou podezdívku a dlaždičky. Jinak celou chatku jeřáb doslova unesl včetně popínavého břečťanu a staré antény na střeše. Dobrou zprávou nicméně bylo, že neodnesli Viktorovy věci.
No, dobrou - jak se to vezme: Neznámí pachatelé zkrátka všechno z chatky (včetně záchodové mísy) vystěhovali a přikryli to plachtou nesoucí reklamu na výhodné mobilní tarify z Velikonoc roku 2013. Viktor nadzdvihl cíp a objevil na nočním stolku dopis zatížený žehličkou:
Je nám líto způsobených obtíží, ale pochopte prosím naši situaci: Vaše chatka naprosto unikátní hmotný důkaz technického umění našich předků, první a zároveň poslední exemplář vyrobený speciálně pro malodráhu v Zápraží. Historie si žádá úctu a respekt.
Jsem si jist, že se nějak vyrovnáme.
podepsán: Hofman
Přečetl Viktor a zoufale spustil ruce podél těla a dodal: „Zasraní šotouši.“
Barman věděl, že teď není vhodná chvíle mluvit tak tam stál a pozoroval, jak si zásoby z Viktorova špajzu rozdělují špačci, jezevec, veverka a místní kocouři. „No, myslím, že je na čase ty věci odnosit. Třeba k nám do skladu. Pomůžeme ti s Ivanem,“ navrhl Viktorovi a dodal: „A myslím, že by sis měl najít nějaký nocleh.“
Jo nocleh, to byl celkem problém. Viktor by sice mohl jít za maminkou na sídliště, ale tam se mu fakt nechtělo. Maminka totiž trpěla přílišnou činorodostí. Nebo respektive maminka netrpěla, ale okolí trpělo, zkrátka se tam nedalo vydržet.
S přáteli to poslední dobou taky nebylo nejlepší, mohl by u nich sice přespat, ale poslední dobou měl nějak moc přátel, kteří měli trvalý pobyt v P.O. Boxu na hlavní poště.
Zbýval bar U křepelky. Jako dá se tam sice spát, ale půl jedný v noci tu straší…
Viktor se už v duchu připravoval na noční společnost oběšeného vojenského vysloužilce, když tu mu svitla naděje, respektive Naděžda, abychom byli jazykově přesní.
Tahleta Naděžda bydlela v Podhradí v Zatahovací ulici a vlastně se ani nejmenovala Naděžda, nýbrž Perestrojka Fjodorovna (její rodiče totiž byli v tom zajímavém čase politicky uvědomělí). A vlastně ani nebydlela v Zatahovací ulici - tam byly jenom poštovní schránky a adresa, jinak se vcházelo vchodem z ulice Námořnické. Tato poštovní anomálie Viktora poněkud zdržela při hledání zvonku (ten byl totiž taky v Námořnické). Když ho našel, zazvonil a po nesmělém „Haló?“ z druhé strany se představil: „Dobrý den, tady Viktor Wechsel, potřeboval bych s vámi probrat jeden urgentní problém.“ - „Počkejte dole, půjdu vám otevřít.“
A skutečně po chvilce přišla taková malá prsatá blondýnka s vínovým kloboukem na hlavě. „Pojďte dál,“ řekla a vedla ho po schodech nahoru do svého bytu, kde ho usadila ke stolu v obýváku a nabídla mu „čaj nebo kávu?“. Dal si kávu.
Mluvili spolu rusky. „Tak co vás trápí?“ zeptala se ho. - „Ukradli mi dům. Potřeboval bych na pár dní azyl, než se situace vyřeší. Tak mě napadlo, zda bych nemohl těch pár dní přespávat u vás.“ - „Počkejte… no to…“ - „Perestrojko Fjodorovno, jste přece moje manželka. Manželé si musí pomáhat…“ řekl vážně Viktor.
Blondýnka tam zaraženě stála a káva se vařila. Ano, byli manželé a manželé si musí pomáhat. Nežili spolu, nespali spolu a vlastně se ani pořádně neznali. Viděli se asi tak třikrát, z toho jednou při obřadu, ale manželé skutečně byli.
Ten sňatek byl totiž fingovaný. Perestrojka Fjodorovna tím získala Hlubočické občanství a Viktor zas nějaké peníze. Původně byl jen zprostředkovatel, jenže původní ženich se během vyjednávání podmínek zamiloval a nabídl skutečný sňatek jedné květinářce. Viktor za něj tedy zaskočil.
Perestrojka Fjodorovna zalila kávu: „A nemohl byste přespat jinde, třeba u rodičů? Mám malý byt a ani vás nemám kde uložit…“ - „To je právě to…“ řekl Viktor a pustil se do vyprávění.
Bylo tam všechno - dětství na sídlišti, úzkostlivá rozvedená maminka, bláznivá tetička Žofie, která pak Viktorovi odkázala zahradní domek, ztráta zaměstnání a stěhování do zahradního domku, poklidný život v zahrádkové kolonii i jeho neslavný konec prostřednictvím firmy Hroch a syn - nadměrné náklady.
Perestrojka byla tím hlubokým lidským příběhem dojata: „A co budete dělat?“ zeptala se. - „Pokusím se ty zasraný železniční nadšence najít a získat od nich zpět svůj dům.“ Řekl rozhodně a bylo na něm vidět, že má chuť těm železničním nadšencům spálit sbírky jízdních řádů a rozšlapat jim jejich modelová kolejiště.
„A neuvažoval jste spíš o tom, že byste si našel zaměstnání a pak podnájem?“ zkusila opatrně.
„To nikdy! Přes to vlak prostě nejede.“ Napil se kávy a tím probudil svého vnitřního Kropotkina: „Nenarodil jsem se, abych pracoval. Nechci skončit jako ostatní: devět hodin někde mrznout v trafice a pak sebou doma praštit před televizi a pustit si Prostřeno. To znám, tak už jsem žil a není to žádný život.“
Napili se kávy, jejich pohledy se setkaly a Perestrojka stydlivě sklopila zrak. Viktor zíral z okna na zeď tramvajové vozovny a pomalu rozplétal klubíčko filozofie: „Nenene… Člověk nemůže žít proto, aby vydělával… Člověk musí vydělávat proto, aby žil…
Život… To je koncert Krajní levice v baru U křepelky.
Život, to je mlha z rána nad krajem.
Život, to je cesta vlakem k babičce a vůně lužních lesů,
život, to je objetí když hraje jazz…
Život, to je když prší a listím šumí les.
Život… Ne, to nejsou nekonečné brífinky, mítinky, účetní uzávěrky a inventury ve skladu.
Ne… Život, ten se nedá zvážit, změřit ani odečíst z daní nebo z nákladů.“
Zase lok kávy a Viktor se vrátil zpět do prózy: „Na první místo jsme si dali ekonomiku a staráme se jenom o ní. všechno musí vydělávat a růst, ale zapomínáme přitom na lidi… Vemte si třeba, jak srovnáváme státy - podle HDP, vždyť to je přece zvrácené!“
Nejhorší bylo, že ho chápala. Trávila sama dvanáct hodin denně za barem ve swingers klubu, kde si ostatní žili svoje problémy a jí mizelo mládí kdesi na správě sociálního zabezpečení ve výkazech odpracovaných hodin.
„Hm, asi máte pravdu,“ odvětila, dopila kávu a šla odnést hrníček do kuchyně.
Pak se ozvaly hodiny a svým zvoněním připomněly, že je spíš čas spát než vést filozofické diskuze o nemorálnosti kapitalismu. Šli tedy spát.
Když Perestrojka vysvětlovala Viktorovi, že má malý byt, měla naprostou pravdu. Majitel toho domu byl totiž (když zůstaneme ještě u té nemorálnosti kapitalismu) příznivec volného trhu se všemi výhodami, který tento pro podnikavé jedince nabízí, odpůrce státních zásahů do ekonomiky a přílišné regulace ze strany úřadů, která nakonec vede jen k deformaci tržního prostředí a tím k destabilizaci ekonomiky blablablablabla (anarchokapitalistický kecy)… Zkrátka - byl to vydřiduch, který se nestydí půlit byty, následně půlit i ty půlky aby je pak pronajímal nějakým zoufalcům, kterým nevadí, že jejich byt nejvíc ze všeho připomíná byty Moskvanů v době bytové krize, kterou tak skvěle popsal M.A.Bulgakov ve svém románu Mistr a Markétka.
Zkrátka, ten zlý kapitalista si spočítal, že se mu spíš vyplatí pronajmout čtvrtiny bytů za třetinu ceny, než byt jako celek. A tak měla Perestrojka Fjodorovna vlastně jen jeden pokoj, třebaže byl úředně veden jako samostatný byt. V tom samostatném bytě měla tedy jen jedno lůžko, třebaže to bylo letiště hodno Airbusu A380.
Viktor ležel na krajní ranveji a Perestrojka se teprve chystala k odletu do říše snů v hangáru, respektive koupelně. Pečlivá hygiena je jedním z oněch kočičích rysů žen.
Když pak přišla, odložila si na židli župan a vínový klobouk, zhasla a lehla si vedle Viktora. Popřála mu: „Спокойной ночи!“ - „Сладких снов…“ opětoval její přání.
Za oknem v klidu skřípaly tramvaje. To dirigující dispečer rozehrál svou sonátu zátahu denních linek tramvají na kolejové harfě vozovny. Ale Viktor nemohl spát. V hlavě mu ještě probíhaly bouřlivé události dnešního dne a navíc to bylo takové zvláštní, že spí na jedné posteli a pod jednou peřinou se ženou, kterou ještě včera pořádně neznal.
Jo, a ona mu to fakt neulehčovala tím, že vedle něj v klidu spala nahá…
Když se ráno probudila, zjistila, že se k ní ze spaní přimazlil a objímá jí kolem ramen. Nejdřív ho chtěla hrubě odstrčit, ale uvědomila si, co vše ten nešťastník včera prožil. A taky to, že k pocitu domova přispívá i fakt, že vás někdo zahřeje, když je vám nejhůř, i kdyby vás měla zahřát jen kočka.
Odstrčila ho tedy, ale jen něžně, a šla se věnovat svým ranním rituálům. Když pak byla umytá, nasnídaná, oblečená a nalíčená, šla ho probudit. A zatímco Viktor rozespale mžoural a váhal, v kterém bytě se to probudil, už mu předávala klíče a vysvětlovala: „Musím do práce… Vemte si v kuchyni něco ke snídani… Tady máte rezervní klíče od bytu… Uvidíme se večer… Přeju vám hodně štěstí při zjednávání spravedlnosti.“ Pak ho na rozloučenou objala, ale bylo objetí o něco delší a o něco vřelejší, než co považuje za přípustné Mezinárodní federace tlumočníků a protokolárních úředníků.
Odešla. Odešla a Viktor zůstal v bytě sám. Nasnídal se a během snídaně spřádal plány, jak to všechno udělá.
Když pak zamykal dveře od bytu, plány se mu náhle změnily. Okolo něj totiž prošla nějaká elegantně vyhlížející žena a s ní ruku v ruce nějaký civilně vyhlížející muž.
Civilně vyhlížející… Kriminalista v civilu… Počkat! „Pane detektive, počkejte! Poznáváte mě?“ Oslovil ho Viktor.
Detektiv Bludowský se zarazil. Chvíli šátral v paměti a pak s viditelnou úlevou zvolal: „No jistě! Vy jste ten tlumočník s tím křeslem.“ Detektivovi se ulevilo, neměl rád, když ho na chodbě činžáku, kde bydlel, zastavovali cizí lidé, zvlášť když ho titulovali „pane detektive“. Dnes je to jen tlumočník, ale zítra by na jeho místě mohl být klidně nějaký propuštěný zločinec.
„Pane detektive, vy jediný mi můžete pomoci,“ seběhnul za ním po schodech Viktor. Mírně zaražený detektiv se zarazil ještě víc: „No… No a co pro vás mám jako udělat?“ - „Potřebuju, abyste zjednal spravedlnost - ukradli mi dům!“ - „Ukradli vám dům?“ - „Ano, ukradli dům.“ - „Tak to já nedělám, to je hospodářská kriminalita…“ odvětil detektiv.
„Hospodářská kriminalita?“ Divil se Viktor. „Člověku zákeřně ukradnou střechu nad hlavou a vy s tím nechcete nic udělat, protože je to hospodářská kriminalita? To je jako v tomhle státě hospodářská kriminalita beztrestná nebo co jako?“ Rozlítil se Viktor.
V tu chvíli zasáhla Markéta, ta elegantní slečna, co šla s detektivem: „No tak, Jakube, aspoň si ho vyslechni.“ - „No… To bych asi mohl.“
Protože byla sobota, vyslýchal detektiv Viktora o patro výš v bytě, kde bydlel. Viktorovi byla opět nabídnuta káva a opět byl vyzván k vyprávění svého příběhu. Detektiv však nebyl tak pozorný posluchač jako Perestrojka Fjodorovna.
Viktor tedy opět vyprávěl a bylo v tom všechno: dětství na sídlišti („tohleto přeskočte“), úzkostlivá rozvedená maminka („tohle nemusíte vyprávět, přejděte k tomu podstatnýmu…“), život v zahradní chatce („jasně, chápu…“) a jeho konec prostřednictvím firmy Hroch a syn - nadměrné náklady („To je vono! Neopsal jste si číslo toho autojeřábu?“). Detektiv kladl otázky, Viktor odpovídal a už to vypadalo na šťastný konec.
„Tak co? Dokážete mi vrátit můj dům?“ zeptal se nadšeně Viktor. - „Nó, to nebude tak jednoduchý,“ zchladil jeho nadšení detektiv. „To byste se musel nejdřív v pondělí stavit na stanici a podat nám tam oznámení. My bychom museli zahájit vyšetřování a pak stíhání zřejmě neznámého pachatele. A to by byl teprve začátek a do soudu ještě daleko… Uvědomte si, že jste mi ani neřekl celé jméno toho fotografa - víte kolik Hofmanů v Hlubočici žije? A nakonec - určitě by to vyšetřoval někdo úplně jiný než já - já mám na starosti oddělení vražd a násilných trestných činů a vyšetřovat na vlastní pěst - na to nemám čas ani pravomoci.“ - Viktor zoufale složil hlavu do dlaní. - „A nemohli bychom něco vymyslet?“ dotázala se Markéta, která detektivovi nahrazovala jeho prací poškozené sociální cítění.
Bylo idylické nedělní odpoledne. V zahrádkové kolonii to vonělo grilem, posekanou trávou a spadanými švestkami. Bylo slyšet rádio, nějakou neposlušnou sekačku a praskání táboráku. Obyvatelé města si užívali babího léta.
Náhle ale bylo slyšet takové naléhavé houkání, které naznačovalo, že se jako něco děje a že by jako bylo dobré se podívat, co se děje.
Zahrádkovou kolonií projíždělo policejní auto (zneužití služebního vozu), houkalo na celou kolonii (neoprávněné použití výstražných prostředků) a svou rychlou jízdou plašilo místní kočky a důchodce (spousta dopravních přestupků). Auto zajelo k plotu u Sládkovy kůlny a vystoupily z něj čtyři osoby: strážník, kriminalista v civilu, elegantní slečna s fotoaparátem na krku a majitel ukradené chatky. Zatímco strážník uzavíral místo činu policejní páskou, kriminalista kladl otázky majiteli chatky a slečna si připravovala foťák, začaly se z okolních chatek trousit zvědavci, nejprve místní děti. Divadlo mohlo začít.
Detektiv rozmísťoval po místě ukradené chatky bílé číslice na černých kartičkách, slečna pak pořizovala bohatou fotodokumentaci. Strážník odháněl ty nejzvědavější děti pryč od hranic pozemku: „Vraťte se domů, tady není nic k vidění.“ Ale tím jen jako kdyby potvrzoval, že tu něco k vidění je.
Viktor náhle cítil na zádech pohledy všech sousedů a odvracel od nich zrak. Nechtěl se ale ani dívat na tu komedii, kterou rozehrál na jeho parcele detektiv, tak se otočil a přes včelíny pana Rambouska koukal dolů do sousední rokle.
Když tu náhle spatřil něco zvláštního - tři fotografy a jednu modelku, která na sobě měla letní šaty upletené - světe, div se - ze špaget. Špagety zjevně nebyly určeny k pletení šatů a tak mezi krajkami prosvítala tu kůže, tu piha, tu jizva a tu jiná část těla. Modelka zavadila o větvičku akátu a tím se porušila strukturální integrita špaget a šaty se na ní začaly rozpadat.
V tu chvíli zavál vítr k Viktorovi jakousi vlezlou melodii z rádia:
Eins, zwei, drei, vier
We are standing here
Exposing ourselves
We are showroom dummies
We are showroom dummiesWe're being watched
And we feel our pulse
We are showroom dummies
We are showroom dummiesWe look around
And change our pose
We are showroom dummies
We are showroom dummiesWe start to move
And we break the glass
We are showroom dummies
We are showroom dummiesWe step out
And take a walk through the city
We are showroom dummies
We are showroom dummiesWe go into a club
And there we start to dance
We are showroom dummies
We are showroom dummies
A v tu chvíli Viktor pochopil detektivův plán. Někdy nejsou potřeba pravomoci, někdy postačí ostatní ponechat v iluzi, že je máte.
FINIS