Život v mezerách

povídky ze života, život z povídek a spousta otázek

Feeding the Flame

Severák 14.2.2017 01:56:51

Sofii jsem poprvé viděl v Kovošrotu na autorském čtením nazvaném "Život je utrpení, víš" (22. září 2016). (To bylo to čtení, kdy Johny Násilník nedorazil.) To, že je život utrpení, jsem v té době věděl až moc dobře. Měl jsem za sebou období dopisů bez odpovědí, dva dny Deziluze a jakousi záležitost s Bleskem.

Sofii jsem zahlédl o pár řad dál přes uličku. Nevím už, čím mě zaujala. Snad vzhledem, snad výrazem, snad jen tím, že za večer vykouřila celkem asi tak 120 cigaret. Utkvěla mi v paměti, ale já neměl odvahu jí oslovit.

Ten večer jsem tedy ještě Sofii neznal a tak jsem se bavil spíše s panem K., kterého znal už dříve a kterého jsem též ten večer objevil v publiku. Pamatuji si ještě konec toho večera - koncert jakési SKA kapely na pódiu pod širým nebem na dvoře Kovošrotu a K. odbíhajícího fotit do vřavy před pódiem.


(mimochodem - tento geniální plakát navrhl Viktor Mizera)


Podruhé jsem Sofii viděl (až 20. října) na druhém Autorském čtení včelí královny Máji. Četl jsem tam tehdy svou lehce (nebo těžce) voayerskou povídku Oko potvora. A jak jsem četl, všiml jsem si, že je v publiku ta slečna, která mě před časem zaujala v Kovošrotu.

Povzbuzen ovacemi z publika a posilněn několika Démony v krvi jsem se rozhodl, že jí oslovím a toto jsem ještě před odchodem stihl. Domluvil jsem se s ní tehdy, že se domluvíme a že určitě ještě někdy dáme řeč.


A skutečně - netrvalo to dlouho a Sofii jsem oslovil, byť jsem kontakt na ní získal dost pochybným způsobem. Někdy se ale hodí být trochu stalker.

Dali jsme se do řeči a čas mezitím zařadil nejvyšší rychlost.

Psal jsem povídku nazvanou Věc, zvaná domov a děly se fakt hrozné věci.

Děly se fakt hrozné věci, ale já jsem chodil se Sofií po hradbách a tenhle fakt mě fakt uklidňoval.

V posledních dnech se všechno uklidnilo natolik, že jsem začal myslet na budoucnost. Obvyklá mlha se rozestoupila a já najednou viděl dál než jeden nebo dva dny dopředu.

– Karel Čížek: Katedrála

Začal jsem věřit v to, že nejen zavařenina, ale i já mám nějakou budoucnost.

Uvědomil jsem si, jak funguje šťastná láska. To bylo velmi bolavé zjištění a jistě by mi ušetřilo spoustu mrzení, kdybych to chápal dřív.

Poprvé po několika letech jsem Vánoce nestrávil v depresích.

Sofie mi dala naději.


(příští stanice: Naděje)


Co říci závěrem? V mnoha lidech jsem vzbudil mylný dojem, že se Sofií chodím. To není tak uplně správně, i když nějaká ta skutková podstata by se tam asi našla:

V době Čarodějnic (a taky dlouho po tom) už spolu chodili. To byl ten správný výraz, protože to vystihovalo podstatu situace. Bývali spatřeni, jak spolu chodí po parcích, zastavují se na vyhlídkách, obědvají v resturacích, vyšlapávají nesčetné schody, které kopcovitý terén Města nabízel, a někdy došlo i na zmrzlinu nebo kino. Občas potkali někoho známého. Zatímco Markétu zdravili lidé z reklamek a věční studenti umění, detektiva spíše policisté a sem tam nějaká známá firma se smyslem pro humor.

– Severák: Ohňová povídka

Já sám bych to asi popsal jako pravý opak takových těch dnešních konzumních vztahů, obzvlášť tzv. kamarádství s výhodami.

Kamarádství s nevýhodami, když to tak vezmeme doslova, sice může znít dost divně, ale je to přesně to, co jsem potřeboval. V tomhle zkrátka nejsem současník.

Ale možná že jen kecám. Sám se v tom úplně nevyznám. Zeptejte se raději Sofie...


K tanci a poslechu hraje: Sad Lovers & Giants: ‎Feeding The Flame

Zařazeno do kategorie úvodníky.